Co se skutečně stalo

Z reakcí návštěvníků mých stránek jsem pochopil, že musím popsat, co se vlastně v mém případě odehrálo, jak to začalo, o čem se u soudu jednalo. Sice jsem to vše již popsal soudu, ale k tomu se bohužel nikdo z čtenářů mých stránek nedostane, a soud to vůbec nezajímalo. Rozhodl jsem se tedy, že zveřejním celý příběh, tak jak už jsem ho u soudu docela podrobně popsal, doplněný o několik skutečností, které jsem v tom stresu u soudu nestačil ani říct.

Na úvod musím říci, že vše se začalo dít v době, kdy jsem považoval Andrese za jednoho z mých nejlepších kamarádů, nenapadlo by mě, co je to ve skutečnosti zač. Musím říct po všech zkušenostech, že se umí dokonale přetvařovat a hrát příběhy. Ani ve snu by mne nenapadlo, že vše bylo jinak a že mi celou dobu lhal! A nebo jsem ten největší důvěřivý pitomec na světě!!!

Začátkem roku 2012 za mnou do Prahy přijel můj kamarád Maťo. Maťo je můj výborný kamarád a běžně jsme se, až do té doby, co mě sebrali (8. 12. 2015), vzájemně navštěvovali. Buď jsem jezdil na návštěvu za ním do Bratislavy nebo on za mnou do Prahy.

Ten den jsme šli na večeři do jedné z restaurací na Andělu, kde mi řekl, že nepřijel jen na přátelskou návštěvu. Řekl mi, že jeden z jeho kamarádů má na Slovensku problém, že by potřeboval zařídit vycestovat a na čas se skrýt v zahraničí. Že by bylo vhodné třeba Thajsko, že je to velká země, hodně lidí, a že kamarád má rád moře. To znamená, že je třeba zařídit také věci jako  pas, tedy novou identitu, práci, nějaké zázemí a cestu atd. Zeptal se mne jestli, bych mu s tím nemohl pomoci nebo neznám náhodou někoho, kdo by tohle vše dokázal zařídit.

Mne hned napadl Andres, protože se vždy chlubil, že díky jeho zahraniční vojenské misi v Afghánistánu má kamarády po celém světě, a že umí všechno možné, prostě že má kontakty. Vždy se tvářil tak, že dokáže zařídit úplně všechno. Také se chlubil, že má rodinu na policejním prezídiu a koho všechno zná. Andres byl v té době jeden z mých nejlepších kamarádů! Nikdy jsem neměl možnost vyzkoušet, co umí, vždy jsem ho bral trochu s rezervou, ale na druhou stranu v Afghánistánu byl a určitě si nějaké známé udělal. Maťovi jsem, nic neslíbil, ale řekl jsem mu, že možná o někom vím, a že se na to zkusím zeptat, jestli by tohle všechno dokázal zařídit. Maťo ještě ten večer odjel.

Druhý den jsem zavolal Andresovi. Andres za mnou přijel do stejné restaurace, kde jsem byl den před tím s Matěm. Já jsem na něj počkal a pak jsme společně odešli do parku u kostela, u bočního vchodu Teska na Andělu. Procházeli jsme se tam a já mu vše pověděl, jestli by tohle vše dokázal zařídit. On mi řekl, že  by to nejspíš zařídit přes své kontakty dokázal, ale že to bude něco stát, že zjistí, co a jak a že se mi ozve. Asi za týden mi zavolal, že vše už zjistil a že se mnou chce mluvit. Dohodli jsme se, že se potkáme ve stejném parku jako minule. V parku mi sdělil, že to lze pořídit cca za 250 000,- Kč. Řekl mi, že nové doklady (pas)  bude lepší zařídit až v Thajsku, protože zde v České republice je to problém, ale v Thajsku je to snadné. Že v Thajsku se dají udělat doklady z celého světa, že se to tam běžně dělá a tento pas bude v Thajsku stát 50 000,- Kč. Dalších 50 000,- Kč bude stát letenka a že on a jeho lidi za to, že to vše zařídí, chtějí dalších 150 000,- Kč. Že by tedy kamarád Maťa odcestoval na svůj pas a až v Thajsku by mu byl udělán nový. V ceně byla započítána i práce a bydlení v Thajsku. Tedy zázemí.

Po této schůzce s Andresem jsem zavolal Maťovi, že pro něj mám informace, na které se mne ptal. Maťo mne poprosil, zda se ještě ten den večer můžeme potkat v Brně, já že ano a domluvili jsme se na parkovišti u Tesca. Já jsem nevěděl, kde to je, nikdy jsem tam nebyl, ale Maťo mi popsal cestu. Večer jsme se tedy potkali u Tesca na parkovišti, které je směrem na Bratislavu.

Maťovi jsem převyprávěl, co mi řekl Andres a Maťo řekl, že se domluví s kamarádem a dá mi vědět, že se pak ozve co a jak, že ale cena nevypadá špatně, za to všechno. Asi za týden nebo deset dní mi zavolal Maťo, že je ten jeho kamarád  v Praze a jestli bych se s ním nepotkal, že bych s ním vše probral osobně. Domluvili jsme se, že na něho počkám asi za dvě hodiny u dveří kostela na Andělu, cestu jsem vysvětlil Maťovi, je to jednoduché od Tesca Anděl. Byl jsem zrovna zase na Andělu, v té době jsem se pořád pohyboval na Andělu, protože jsem měl kancelář kousek na Klamovce. Takže všechny schůzky jsem si domlouval na Andělu. Byl to takový můj středobod. Zavolal jsem Andresovi, že se s ním potřebuji v té věci potkat a dal jsem si s ním sraz zase v tom parku, který je vedle toho kostela. Potkali jsme se s kamarádem Maťa u kostela, představil se jako Jáno a pak jsme šli společně za Andresem, který na nás už čekal v parku. Procházeli jsme se a Andres mu řekl vše, co předtím řekl mě. S tím, že v Thajsku bude na Jána čekat Andresův člověk s cedulí s jeho jménem, ten si ho přebere a o vše se postará. Andres se zeptal Jána, kdy bude mít peníze a Jáno řekl, že ještě neví, že dá vědět.

Andres mu řekl, že peníze chce předem, protože je musí poslat jeho lidem do zahraničí a že po odevzdání peněz by mohl do měsíce odletět, že v Thajsku bude vše připravené. Také se zeptal, jestli ho nehledá policie a může odletět na svůj vlastní pas.  Jáno mu řekl, že policie ho nehledá, že má spíš problémy se „zlými“ lidmi. Že to je důvod, proč chce začít nový život s novou identitou v Thajsku. Schůzka trvala asi hodinu a Andres ještě vyprávěl příhody z armády z mise v Afghánistánu, jak procházel nepřátelskou vesnicí. Jáno byl se vším spokojený, Andres se rozloučil, šel parkem směrem od Tesca, já s Jánem k Tescu a on pak odešel směrem k metru.

Druhý den mi zavolal Andres, že se mnou potřebuje mluvit a dohodli jsme se, že za mnou večer přijede domů na Barrandov. V té době jsem ještě bydlel na Barrandově. Večer tedy za mnou přijel a já vyšel ven a začali jsme se procházet okolo baráku, vždy, když jsme to probírali, chtěl se procházet, že je to bezpečnější.

Řekl mi, že ještě zjišťoval situaci a že vše nakonec bude stát 500 tisíc Kč. Pas bude stát 100 tisíc, letenka 50 tisíc + další náklady. Jen náklady budou stát 200 tisíc dohromady  a že on a jeho lidi chtějí 300 tisíc za to, že vše zařídí. Já mu říkal, že je to dvakrát více než říkal před tím, že budu muset u Maťa zjistit, jestli to Jáno za tyhle peníze bude chtít, že je to změna dohody. S Jánem jsme si na sebe telefon nevzali, on to chtěl vše řešit přes Maťa. Druhý den jsem zavolal Maťovi a zase jsme se domluvili, že se potkáme večer v Brně na parkovišti u Tesca jako minule.

V Brně jsem Maťovi řekl, co vše mi řekl Andres a Maťo mi řekl, že zjistí od Jána, jestli to za tyto peníze bude chtít, jestli na to vůbec bude mít. Ještě ten den v noci, vím, že to bylo nějak po půlnoci, když jsem se vracel z Brna domů, mi zavolal Andres, kde jsem. Já mu řekl, že se vracím z Brna. On mi řekl, že na mě bude čekat u mne před barákem na Barrandově. Když jsem přijel, hned se mne ptal, jak se Jáno rozhodl a já mu řekl, že jsem mluvil jen s Matěm a že Maťo zjistí, jestli to bude za tyto peníze chtít, že je to dvakrát tolik a ozvou se. Tím se vše na čas zastavilo. Do září, možná října 2012 se nic nedělo, jen Andres mne pořád uháněl, jestli se mi už ozvali, a Maťo mi sdělil, že je to hodně peněz, že se neví, do kdy to dá Jáno dohromady, ale ať s tím počítáme, jen se ještě neví přesně, kdy to bude aktuální.

Až někdy v září možná i říjnu 2012 mi zavolal Maťo, že je na cestě do Prahy, že se mnou potřebuje mluvit. Potkali jsme se někdy po obědě opět na Andělu, tentokrát v ulici Na Bělidle. Maťo mi řekl, že Jáno už má další problém tentokrát i s policií. Že se snad u Jána našly nějaké drogy. Řekl mi, že Jáno shání peníze a že do týdne by je měl mít a zeptal se mě, zda bychom se mohli potkat zase v Brně, aby nemusel jezdit až do Prahy. Že tam přijede společně s Jánem. Já mu na to řekl, že mi to nevadí a že se tam, až mi zavolá, potkáme.

Ještě ten den jsem zavolal Andresovi, že cesta se bude uskutečňovat a on se mne zeptal hned na peníze! Já jsem mu řekl, že peníze si mám vyzvednout asi za týden v Brně a zeptal jsem se ho jestli se mnou pojede, abych nemusel jezdit zase sám, že si alespoň o všem všichni čtyři promluvíme. Andres souhlasil, že pojede se mnou.

Asi po týdnu mi zavolal Maťo, že Jáno má ty peníze a domluvili jsme se, že se ten večer potkáme v Brně zase na tom parkovišti u Tesca. Já jsem zavolal Andresovi a on mě před schůzkou vyzvedl u mě doma na Barrandově, jeli jsme jeho autem.

Cestou mi Andres předal telefon s kreditovým číslem a řekl mi, že si od teď budeme volat jen na toto číslo kvůli této věci. Jeden telefon měl on a jeden dal mě. Do té doby jsme řešili vše přes naše paušálová čísla, naše běžná čísla. Nebavili jsme se samozřejmě konkrétně, falešné doklady, Thajsko atd., jen neurčitě. Cestou mi ještě vyprávěl, jak je vše zařízené, že už mluvil se svými lidmi. Nikdy mi neříkal jména těch jeho lidí, vždy je označoval jen jako jeho lidi. Cestou do Brna si to najednou rozmyslel a začal mi říkat, že možná bude lepší, když se s Matěm neuvidí, že Jáno ho klidně vidět může, protože ten bude v Thajsku, že bude pryč, ale kdyby to na Slovensku prasklo, že je to napomáhání uprchlíkovi, falšování dokladů a že by tím ohrozil svoje lidi i sebe. Já mu řekl, že je mi to jedno, že to klidně vyřeším sám, že kousek od místa, kde máme schůzku je benzínka OMW na které mezi tím může počkat a já za Matěm a Jánem skočím od benzínky sám pěšky.

Andres tedy zastavil na benzínce, která je zhruba 300 m od parkoviště u Tesca a já došel pěšky a sedl si k Maťovi a Jánovi do auta. Jáno mi předal bílou obálku, ve které podle jeho slov bylo 20 tisíc euro. Andres totiž chtěl peníze pouze v eurech nebo dolarech. Tenkrát byl kurz asi 25 Kč za euro a tak to vycházelo zhruba na těch požadovaných 500 tisíc Kč.

Znovu jsme vše probrali a Jáno mi říkal, že si ještě potřebuje něco zařídit, že mu mám přes Maťa dát vědět, kdy bude cesta připravena a nebo případně dá vědět on mě , kdy přijede do Prahy. S bílou obálkou jsem se vrátil k Andresovi do auta a on si peníze hned přepočítal, jestli vše „sedí“,  jak se říká. Já peníze před Maťěm a Janem nepočítal, protože mi to přišlo nezdvořilé. Pak hodil obálku s penězi do kastlíku a jeli jsme zpátky do Prahy. Vyhodil mne před barákem na Barrandově a domluvili jsme se, že si dáme vědět co a jak, že jde zařizovat cestu a že se ozve.

Za několik dní, možná týden mi zavolal Maťo, že Jáno je v Praze, že odjížděl narychlo. Neříkal mi, co se stalo. Zeptal se mě, jestli se s Jánem můžu potkat ještě ten den u toho kostela jako minule. Já souhlasil a s Jánem jsem se potkal. Jáno mi říkal, že odjížděl ve spěchu, protože dostal informaci, že po něm jde policie. Řekl mi, že se bál jít domů pro věci, aby tam na něho nečekala policie. Neměl s sebou žádnou tašku s osobními věcmi a na sobě měl jen mikinu a džíny. A také mi řekl, že nemá pas, což byl veliký problém. Říkal jsem mu, že je to velký problém, protože celou dobu počítáme s tím, že do Thajska odletí na svůj pas a že nevím, jak to mění situaci.

Nicméně jsem ho potřeboval někde ubytovat a tak jsem zavolal svému kamarádovi Kamilovi (jmenuje se jinak, ale nemám zatím jeho souhlas se zveřejněním jména, tak mu budeme z důvodu ochrany jeho osobních údajů prozatím říkat Kamil *), který v té době byl ředitelem hotelu Dům v Modřanech. Kamil měl zrovna nějakou schůzku a tak mne odkázal na Jindru (jmenuje se také jinak, ale nemám zatím jeho souhlas se zveřejněním jména, tak mu budeme z důvodu ochrany jeho osobních údajů prozatím říkat Jindra *), který v hotelu dělal ostrahu a řekl mi, ať se domluvím s ním. S Jánem jsme tedy dojeli mým autem do hotelu Dům v Modřanech a já řekl Jindrovi, že jsem mluvil s Kamilem, že o tom ví a jestli ho může někde ubytovat. Ubytovali jsme ho někde v horních patrech hotelu a já zjistil, že v tom pokoji není set top box. Jindru jsem poprosil, zda by ho někde nesehnal a vysvětlil jsem mu, že Jáno nemůže vycházet z hotelu. Neříkal jsem mu důvod, ale říkal jsem mu, ať to nikomu neříká, že tam Jáno je.

S Jindrou jsem vyrostl na Barrandově. Je to takový podivín, který má svůj svět. To o něm řeknou všichni, kteří ho znají. Jindrovi jsem dal dva tisíce korun na ten set top box a také jsem ho poprosil, jestli by Jánovi nekoupil nějaké jídlo. Jindra říkal, že jídlo koupí a sežene i ten set top box.

Peníze jsem Jindrovi dával ze svého, protože Jáno říkal, že má u sebe jen eura.  Jánovi jsem řekl, že druhý den mu přinesu nějaké oblečení, aby se mohl alespoň převléknout. Nějaká dvě až tři trička a dvoje až troje trenky, jsem mu říkal. Když jsem odjížděl z hotelu, tak jsem zavolal Andresovi z telefonu, který mi dával na druhý telefon, který měl on a řekl jsem mu, co se stalo, že Jáno je tady v Praze, že potřebuje odletět co nejdřív, že ho hledá policie a zeptal jsem se ho, jak to vypadá s tou cestou. Andres říkal, že vše zjistí a že se večer za mnou zastaví na Barrandově. Večer za mnou přijel a říkal mi, že to bude trvat ještě 10 až 14 dní než bude cesta připravená. Já mu říkal, že je to moc dlouho, že ho takhle dlouho nechci na hotelu nechávat, protože je tam moc očí, že je to uprchlík, bude třeba v televizi a mohl by ho někdo poznat a zavolat policii. Andres mi říkal, že na to myslel, že nějaký jeho kamarád má chatu v lese, že je to takový jejich úkryt, že tam Jána může odvést a tam může být schovaný do odletu. Že nebude na očích. Já jsem souhlasil, že to tak bude nejlepší. Také jsem řekl Andresovi, že Jáno přijel bez pasu, že svůj pas nemá. Nevěděl jsem jestli si ho vůbec vystavil, jestli ho vůbec měl. Předpokládal jsem, že si ho asi nechal doma, když narychlo odjížděl a bál se jít domů pro věci kvůli policii. Andres nejdřív vyváděl, že je to pitomec, že tohle ještě neviděl a na chvíli se zamyslel a potom řekl, že odcestuje na pas nějakého Andresova kamaráda, který je mu podobný, že něco sežene.

Zeptal jsem se Andrese, kdy by Jána mohl převést na tu chatu a on mi řekl, že potřebuje dva, tři dny. Že si ještě potřebuje zajet pro klíče a domluvit se s tím kamarádem, kterému chata patří a že mi dá vědět. Druhý den jsem přijel do hotelu za Jánem, dal jsem mu dvoje – troje trenýrky a dvě až tři trička, které jsem vzal ze svých věcí ve skříni. Říkal jsem mu, co říkal Andres, že cesta bude trvat ještě 10 – 14 dnů a  že Andres ho mezitím odveze na chatu, kde bude schovaný do odletu, že tady na hotelu je příliš očí a mohl by ho případně někdo udat kdyby byl třeba v televizi. Jáno s tím souhlasil. Já jsem mu říkal, že se za ním zase druhý den zastavím na kus řeči. Řekl jsem mu, že kdyby cokoli potřeboval, že dole je Jindra a když tak ať mi od něj zavolá.

Druhý den večer jsem přijel na hotel a zjistil jsem, že Jáno není ve svém pokoji. Dole na recepci jsem se ptal Jindry, jestli neví, kde je a Jindra mi řekl, že neví a ani ho neviděl odcházet. Já jsem si říkal, že to není dobré, že jestli se šel někam projít, může ho chytit policie a mohou ho odvézt zpátky na Slovensko. Zavolal jsem Andresovi z telefonu, který mi dal, na ten druhý, co měl on a řekl mu, že Jáno je pryč a nevím, kde je. Andres se začal vztekat „to snad není pravda!“ A řekl mi, že do půl hodiny dorazí na hotel. Já jsem čekal dole na recepci Jindrou. Zhruba za půl hodiny dorazil Andres a byl celý rozvláčněný, že ho najdeme, že se někde poflakuje, že je to blbec. Začal lítat po hotelu, jako by byl zase na vojně! Začal dávat rozkazy – ty běž tam, já půjdu tam, sejdeme se tady, jó! Říkal mi, ať projdu nějaká patra. Prošel jsem jedno patro a čekal jsem na něj dole na recepci. Prožíval to, jako by byl opět na vojně. Andres, když jsme se bavili jako kamarádi, byl v pohodě. Když jsme řešili Thajsko, tak byl oficiální, vážný, mluvil klidným hlasem a všechno měl propracované do detailu. A teď byl zase na vojně a běhal po hotelu. Pak jsme ještě vyběhli ven a říkal mi, ať jdu ještě na zastávku, že on půjde někam dolů, že se sejdeme zase na hotelu.

Všichni lidi, co ho znají, řeknou, že je takový a takového jsem ho bral i já. Potom odvolal akci s tím, že tady nebude lítat jako pitomec kvůli člověku, který si ani neuvědomuje, že ho můžou zavřít, že na to kašle. Já jsem mu říkal, ať se uklidní a jede domů, že řeknu Jindrovi, ať mi zavolá až se Jáno vrátí,  tedy pokud se vrátí. Když už jsem byl skoro před svým barákem, tak mi zavolal Jindra , že se Jáno už vrátil. Já jsem zase zavolal Andresovi a domluvili jsme se, že mu vyhubujeme. Dorazili jsme zpátky na hotel a já jsem mu řekl, jestli je normální, že ho hledá policie, že ho mohou zatknout atd. Že tady kvůli němu lítáme jako blbci a ať to respektuje! Jáno se omlouval, že je celý den na hotelu a že si potřeboval vyvětrat hlavu. S Andresem jsme pak vyjeli výtahem k Jánovi do pokoje a Andres řekl, že si pro něho zítra přijede a odveze ho na tu chatu, kde je les a kde si bude moci provětrávat hlavu. Já jsem Jánovi řekl, že se s ním zítra přijedu rozloučit. Byl to kamarád mého kamaráda, byla slušnost se s ním přijet rozloučit.

Andres mi druhý den přes den zavolal a večer jsme se sešli před hotelem. Tam mi řekl, že v autě má nějakého kamaráda, který se bude do odletu o Jána na chatě starat. Já jsem říkal, že dobrá a dál jsem to neřešil. Společně jsme s Andresem vyjeli nahoru pro Jána a řekl jsem mu, že odjíždí. Dole u auta Andres otevřel kufr a Jáno si tam hodil tašku, ve které měl moje věci, ty dvoje, troje trenky a dvoje, troje trička. Andres zavřel kufr a otevřel mu dveře vzadu za řidičem. Jáno mi podal ruku a zeptal se mě, jestli se ještě do odletu uvidíme. Já mu řekl, že do odletu se asi neuvidíme, že když tak za pár let, jestli se někdy bude moci vrátit. Poděkoval mi a sedl si do auta a Andres za ním zavřel! A říká mi, že Jána odveze na chatu a večer se za mnou zastaví na kus řeči! Neviděl jsem v tom nic podezřelého, protože Andres se za mnou stavoval vždy večer po práci, koukali jsme spolu na televizi, mluvili o životě. Bylo to zcela běžné.

Nevím už kolik bylo hodin, ale bylo určitě po půlnoci. Já chodil spát pozdě, třeba ve dvě hodiny ráno. Zavolal mi, že je pod barákem a ať mu hodím klíče. Vyjel nahoru a řekl mi, že Jána s tím kamarádem vyhodil na té chatě a Jánovi se tam líbí, že je tam les a že si tam druhý den může Jáno vyvětrat hlavu. Byl úplně v pohodě, pak jsme se bavili o normálních věcech mezi námi běžných. Byl u mne 20 minut, možná půl hodiny a pak řekl, že je unavený a odjel domů s tím, že mi dá vědět až Jáno bude v Thajsku a převezmou si ho jeho lidi.

Zhruba za deset dní mi Andres zavolal, že za mnou jede na Barrandov a, že Jáno je už pryč a že si ho převzali jeho lidé. Že mi to řekne osobně, ať vyjdu ven a vezmu s sebou telefon, který mi dal, že ho zničí. Byl už večer. Venku mi vyprávěl, že si už Jána vyzvedli v Thajsku, že si pro něho přiletěli z Jižního Thajska na mezinárodní letiště a pak letěli s Jánem zase zpátky do Jižního Thajska. Říkal mi dokonce město v tom Jižním Thajsku, ale už si nevzpomínám na jméno. Že tam má zařízenou práci v nějaké restauraci, ve které bude roznášet drinky. Že má zařízený byt a zatím teď bude ve vnitrozemí, než se udělají doklady s tím, že se pak vybere nějaká lokalita u moře. Protože Jáno chtěl údajně někam k moři. Nějaká lokalita, kde není moc Slováků, aby ho tam někdo nepoznal. Já mu dal ten telefon, který mi dával a on odjel. Tím to pro mne skončilo.

Já jsem žil v tom, že Jáno žije v Thajsku nový život! Maťovi, když jsme se potkali, jsem řekl, co mi řekl Andres.

Rok byl úplný klid. Během roku jsem Andrese seznámil s Jitkou, mojí kamarádkou (to je moje kamarádka, jmenuje se sice jinak, ale nemám zatím její souhlas se zveřejněním jména, tak jí budeme z důvodu ochrany jejích osobních údajů prozatím říkat Jitka *),  která se stala jeho přítelkyní a seznámil jsem ho i s mými kamarády Láďou Hubnerem juniorem a Láďou Hubnerem seniorem (otec a syn, jmenují se se jinak, ale nemám zatím jejich souhlas se zveřejněním jména, tak jim budeme z důvodu ochrany jejich osobních údajů prozatím říkat takto *), pro které začal pracovat. Všechno bylo v pohodě. Ale zrovna v období, ve kterém jsem se začal vídal s mojí přítelkyní Lenkou (jmenuje se jinak, ale budeme jí z důvodu ochrany jejích osobních údajů prozatím říkat Lenka *), mi zavolal Andres, že se mnou potřebuje mluvit, že je průser, že je velký problém! S mojí přítelkyní jsem se seznámil 22. srpna 2013, tak to bylo někdy v září, říjnu, možná v listopadu téhož roku. To už jsem nebydlel na Barrandově, ale v Nuslích. Andres přijel ke mně před barák a začali jsem se procházet kolem baráku. Řekl mi, že ten Slovák je úplný debil, že se v práci ožíral, že ho z té práce proto vyhodili, že neplatil nájem. Tím vznikly jeho lidem náklady, které je potřeba zaplatit, že mu toto volali jeho lidi z Thajska. Že toto nebylo v dohodě a že za to, že vše zařídí znovu chce 10 tisíc dolarů! Za zařízení nové práce, nového ubytování a zaplacení nákladů, které jeho lidem vznikly! A ať zajedu za Matěm, ať to za Jána zaplatí, protože Jáno nemá peníze. Já mu říkal, že se zbláznil, že nemůže přijet po roce s tím, že chce po Maťovi 10 tisíc dolarů. On mi říkal, že by mi radil, abych zajel za Matěm a řekl Maťovi o těch 10 tisíc dolarů, že nevím, co jsou jeho lidi zač a pořád na mě tlačil! Já jsem mu říkal, ať se uklidní, ať se mnou takhle nebaví, že na to nejsem zvědavý, že se to dá vyřešit v klidu. Že tedy za Matěm zajedu a zeptám se ho, ale že pochybuji, že to za Jána bude platit.

O víkendu jsem vzal přítelkyni do Bratislavy, že jí alespoň představím Maťovi. Maťo mi samozřejmě řekl, že za Jána nic platit nebude, jak jsem předpokládal, že asi ten můj kamarád zešílel!

V neděli, když jsme se zrovna s přítelkyní vraceli do Prahy, mě už Andres naháněl, kde jsem. Já jsem ještě vezl přítelkyni na vlak do Prahy, protože ona jela do Ostravy ještě ten den. Andres říkal, že na mne počká na benzínce OMW, jak býval Impexcar, když se jede z Brna. Já jsem tam přijel s mojí přítelkyní a vystoupil z auta. Venku jsem mu řekl, že Maťo nic za Jána platit nebude, že se mu to zdá nesmyslné a zeptal jsem se ho, jestli těm svým lidem věří, že se takhle po roce ozvali, že je to divné! Že by takhle mohli přijít ještě 10 x ! Zaplatí se jednou a 10 x si přijdou!

Andres se začal vztekat, že by mu jeho lidé nikdy nelhali a že ty peníze prostě chce. Řekl, že teď s Matěm bruslíme na hodně tenkém ledě a vůbec nevíme, co jsou jeho lidé zač, že se nám to může rychle vymstít! Já jsem to jeho chování vůbec nepochopil, protože do té doby jsme byli v pohodě, byli jsme kamarádi! Nechápal jsem, že mu najednou takhle přeskočilo a začal se se mnou bavit takhle, jako s nějakým blbečkem! Já jsem ho poslal někam a řekl mu: „Jestli se chceš se mnou bavit takhle, tak se nebudeme bavit vůbec!“ On mi ještě řekl, že mi dává dva dny na rozmyšlenou, mě a Maťovi. Abychom si to dobře rozmysleli, než bude pozdě!

Hodil jsem přítelkyni na vlak a jel jsem domů. Říkal jsem si, že mu asi hráblo a dál jsem to neřešil. Pak byl asi 10 – 14 dní klid. Myslel jsem si, že ho to pustilo, když mi večer zavolal, že je u mne před barákem a ať jdu dolů. Ani mi nezavolal, že přijede. Já už jsem čekal nějaký problém, že třeba přijel s těmi svými lidmi, jak o nich pořád mluvil, nicméně jsem šel dolů a sednul si k němu do auta, byl tam sám. On parkoval přímo před vchodem ve vjezdu. Řekl, jsem mu: „Co se děje?“ a řekl jsem mu, že jestli je tu kvůli těm penězům, že se nemáme o čem bavit! On mi říká: „Co ty peníze?“ Znova. Já mu řekl, že žádné nedostane a že už jsem mu to říkal! On mi řekl, že si to myslel a oznámil mi, že je Jáno mrtvý, že ho zabili kvůli nám, že já a Maťo jsme vrazi, že jsme nechtěli za něj zaplatit peníze, nechali jsme ho v tom a on je mrtvý kvůli nám! Dále mi řekl, že od té doby, co jsem mu říkal, že nezaplatíme, Jána přivezli z Thajska, zabili ho a zakopali někde v lese! Já jsem se pousmál, jestli si ze mě dělá srandu! Nevěřil jsem tomu! Najednou jsem si všimnul, že má v ruce foťák a ten foťák rozsvítil. A jak ten foťák rozsvítil, jsem si všimnul, že má mezi nohama černou zbraň! Ten foťák mi podal a řekl: „Podívej se, co jste udělali s Matěm!“ Já jsem se podíval a tam byl vyfocený nějaký člověk, který ležel na zemi a měl v krvi obličej! Já jsem vůbec nepoznal, kdo to je! Byl jsem úplně strnulý! Říkal jsem si, že si ze mě dělá srandu.

On mi foťák zase bez jediného slova vzal z rukou a říká mi, že mu dlužím 10 tisíc dolarů, že ty peníze chce, že mě varoval, že on a jeho lidi nejsou nikomu pro srandu, že mi říkal, že toho budu litovat. Dále mi řekl, že jestli půjdu na policii, bude to na mně, že na mrtvolu dal moji DNA a abych nezapomněl, že má rodinu na policejním prezídiu, že má všechno podchycené. Ptal jsem se, kde by se tam mohla vzít moje DNA a řekl, že přeci z papírových kapesníků, které jsem použil a nechal u něj v autě, že si je schoval.  Pravdou je, že  já mám celoroční rýmu a tak často smrkám. A párkrát se stalo, že jsem vystupoval z Andrésova  věčně uklizeného auta, které si hýčkal pro klienty  (měl autodopravu, lepší taxi) po mě zůstal na zemi použitý papírový kapesník. A za to mi vždy nadával!  Řekl, mi že fotka mrtvoly se najde někde u mě doma, že na policii umí být velmi přesvědčivý! 

Během toho všeho mi několikrát zopakoval, že záleží jen na mě, jak se budu chovat! S tím odjel! Pár dní jsem přemýšlel, co mám dělat. Jestli mám jít na policii, jestli to mám říci Maťovi a nebo, jestli je to vůbec pravda, jestli to na mě jen nezkouší!

Celkově se mi to nezdálo pravdivé, bylo by divné, že by někdo Jána vozil nazpátek, fotku do foťáku mohl nakopírovat odkudkoli, třeba z internetu, ale pořád jsem si nebyl jistý, jestli kecá nebo nekecá! Řekl jsem si, že se o věc nebudu starat, že na mě zkouší pohádku, že mě chce vystrašit, když nedostal peníze. V okamžiku, kdy jsem jen trochu připustil, což se občas stalo, když jsem o tom dlouho přemýšlel, že by jeho příběh byl pravdivý, pociťoval jsem vinu, do rukou jakých lidí, jsem Jána svěřil, ale příběh nezněl logicky a tak jsem to vždy zavrhl.

Na policii jsem nešel proto, že jsem tomu spíše nevěřil a pokud bych to nechal přešetřit bál jsem se veškerých možných problémů. Pokud by to bylo vymyšlené, prozradil bych vše, o útěku by se dozvěděla policie, zklamal bych Maťa. Pokud by to nebylo vymyšlené, Andres jistě měl vymyšleno, jak to na mne hodit, o tom, jak by na mne pohlížel Maťo, ani nemluvím. Jistě asi si každý řekne, já bych to oznámil, ale nebyl v té situaci. Byla to opravdu šílená situace! Andres za mnou ještě 3 x, 4 x přijel a pořád mi říkal, jaký je to pocit, že jsem vrah atd. Já jsem pak už mu přestal zvedat telefon a na nějaký čas to vyšumělo.

Těsně než ho zatkli, někdy v polovině roku 2014, už přesně nevím, mi zavolal, že je u mě před barákem a že se mnou chce mluvit. Já sešel dolů a trnul jsem, co se zase bude dít! Sednul jsem si k němu do auta a on mi řekl, že má pro mě nabídku. Že mu stále dlužíme 10 tisíc dolarů, že nezapomněl. Řekl mi, že si těch 10 tisíc dolarů u něj splatím tím, že když zjistím od Ládi Hubnera, kde má byt v Dubaji, kde má klíče, karty a veškeré informace o tom bytě! Neříkal mi, co zamýšlí! Že když tohle všechno zjistím, tak můj dluh u něj mám splacený a nemusím se bát, že to na mě hodí! Já jsem mu řekl, že tohle v životě neudělám, že Láďa je jeden z mých nejlepších kamarádů, jestli se nezbláznil! On za mnou asi ještě 2 x, 3 x přijel a pořád mě přemlouval, ať jsem rozumný, ať nezapomínám, co na mě má atd. Já jsem stále přemýšlel, jestli je to pravda nebo není!

Pak Andrese sebrala policie za loupežné přepadení, při kterém údajně mučil fyzicky člověka v době, kdy byla doma i jeho těhotná přítelkyně! A já dostal strach, pořád jsem nevěděl, jaká je pravda, ale znamenalo to, že Andres je opravdu schopen všeho! Začal jsem volat jeho přítelkyni, se kterou jsem ho seznámil a začal jsem o Andrese projevovat starost. Scházel jsem se s ní, podporoval jí a pozdravoval po ní Andrese do vězení. Měl jsem špatné tušení! Pak mi ještě Láďa Hubner řekl, že si Andres na jeho tátu vymyslel, že typ na loupežné přepadení, za které Andrese policie sebrala, dostal právě od jeho táty!( I v tomto případě tuto lež řekl všem svým komplicům v loupeži a oni jí uvěřili. Stejně tak napovídal lži Foubíkovi a dalším v našem případě. Zde je jasná paralela těchto dvou případů). Že si vymýšlí hovadiny a všechno na všechny hází. Že za ním do vězení jezdí generální inspekce! V tu chvíli jsem dostal opravdu strach!

V té době jsem se vídal s mým kamarádem Honzou (jmenuje se jinak, ale nemám zatím jeho souhlas se zveřejněním jména, tak mu budeme z důvodu ochrany jeho osobních údajů prozatím říkat Honza *), který pracoval 10 let jako vyšetřovatel na vraždách! Seznámil jsem se s ním, když jsem se přestěhoval do Nuslí. Byl to můj soused v baráku a skamarádili jsme se.

Znali jsme se zhruba rok, když jsem já, Honza a další kamarád Erik (i ten se jmenuje jinak, ale nemám zatím jeho souhlas se zveřejněním jména, tak mu budeme z důvodu ochrany jeho osobních údajů prozatím říkat Erik *) jeli do Jelici na večeři. Jelica je dobrá srbská restaurace na Zlíchově. Bylo to někdy v období května 2015. Jeli jsme mým autem a zrovna, když jsem parkoval před restaurací, jsem se Honzy zeptal, jestli, když někdo na někoho hodí vraždu a udělá to dobře s tím, že se tam najde i DNA, jestli ten člověk má šanci se z toho dostat. Měl jsem to stále v hlavě a nemohl jsem kvůli tomu spát! On mi řekl, že ne, že těžko. To mě vůbec nepotěšilo. Erik  mi  na to říkal: „Ty vole, co tě to zajímá?“ Já jsem řekl, že jen tak a dál jsem to neřešil. Moc lituji, že jsem to tenkrát Honzovi  neřekl, co se stalo, a nechal jsem to zajít až sem! Věřím, že by mi  tenkrát pomohl a dohlídl na to, aby vyšetřování policie probíhalo tak, jak správně má a já a Maťo by jsme byli venku s našimi rodinami! Jako svědka pak soud Honzu úplně odmítl vyslechnout, stejně jako provést jiné důkazy, které jsem navrhoval, prostě má výpověď soudy nezajímala, držely se Andresovy verze.

Pak jsem ještě Jitce, přítelkyni Andrese dal 10 tisíc korun na přispění škody, kterou Andres se svými komplici způsobil poškozenému při loupežném přepadení. Chtěl jsem, aby viděl, že se mu snažím pomoci. Pořád jsem tomu stoprocentně nevěřil, ale říkal jsem si, co kdyby to byla pravda! Jak už jsem psal, měl jsem špatné tušení. Pak mi Jitka přestala zvedat telefon a odpovídat na SMS a já už věděl, že se něco děje.

Dne 8.12 2015, v den narozenin mé sestry, mě dopoledne v 9.55 hodin sebrala Urna u mě před barákem u mého auta a začal tenhle cirkus! On to na mně skutečně hodil, když už předtím to hodil na někoho jiného.  Ale úplně jiným způsobem. I tohoto svědka soud nevyslechl, i když měl být vyslechnut. Až ze spisu jsem se dočetl, co se stalo, že Jáno nikdy do Thajska neodletěl, že to byl podvod, že ho zabili v den, kdy jsem se s ním loučil u hotelu Dům, prostě kvůli těm penězům, co dostali, nic se nezařizovalo.

ÚOOZ jsem hned od začátku říkal, než přišli advokáti, že s vraždou nemám nic společného, že se ten člověk měl pouze schovat a jestli ho Andres opravdu zabil, tak je to psychopat!  Asi 5 minut jsem odpovídal na jejich otázky. Pak mi jeden z nich říká: „ Tak zavolej Maťovi ať potvrdí co říkáš  a zachrání tě.“  Můj telefon ležel na stole přede mnou a já odpověděl, že mu  klidně zavolám, já s tím problém nemám  a chtěl jsem zavolat, ale oni mě nenechali, přešli to!  A  stále si  jeli svou, že už všechno mají, že všechno ví, že mne dohonila minulost, že mě čekají dožínky (doživotí) ve Valdicích (tomu se dokonce smáli) atd. Místnost plná policistů z ÚOOZ a mluvili na mě na přeskáčku!  Když jsem pochopil, že s nimi se nemá smysl bavit, že si jedou stále dokola svou, tak jsem si nechal zavolat advokáta.

Ten den dorazil můj známý, který dělá advokáta, Roman (jmenuje se jinak, ale nemám zatím jeho souhlas se zveřejněním jména, tak mu budeme z důvodu ochrany jeho osobních údajů prozatím říkat Roman *). Ptal jsem se, co mám dělat a on mi odpověděl, ať teď nevypovídám, že nejdřív zjistíme, co se vůbec děje. Já ho poslechl a ten den jsem odmítl vypovídat. Druhý den, mezitím, co jsem čekal ve vedlejší kanceláři se třemi policisty z ÚOOZ na Romana ( advokáta), který byl zrovna přítomen výslechu vedle v kanceláři (myslím, že Foubíka) na mě jeden z policistů neustále dorážel, že si dáme „férovku“ a takové ty silácké řeči, že dělám frajera. Byl to takový velký, mohutný tlusťoch. Při tom narážel na situaci, ve které jsem šel s Jánem a Andresem společně k Andresovu autu u hotelu Dům.  Podával to ve smyslu, že jsem Jána vedl na smrt! Já mu odpověděl, že jsem ho na žádnou smrt nevedl, že to bylo úplně jinak, že jsem nevinný. 

V tu chvíli jsem nechápal, proč řeší zrovna tuto situaci, protože jsem si pořád myslel, že tenkrát Jáno odletěl do Thajska. Takže už na samém začátku jsem jim říkal, uváděl fakta, situace z toho, co se skutečně stalo. Určitě si policie tyto naše rozhovory nahrávala na odposlech, tak ať si to od nich nějaká inspekce vyžádá a zjistí, že mluvím pravdu.

Pak do kanceláře dorazil můj současný advokát, kterého jsem ten den viděl poprvé v životě. Přišel s Romanem a se svým kolegou. Okamžitě, aniž bych mu řekl, co se skutečně stalo, mi řekl ať nevypovídám, že si o tom v klidu promluvíme. 

Později za mnou přijel do Litoměřic na vazbu. Když jsem mu řekl, co se skutečně stalo, tak mi řekl, že s policisty nemám vůbec mluvit, že z jeho zkušeností mají své metody a že je nezajímá pravda, hlavně, aby měli vyřešený případ, že pokud Andres lže a spolupracuje v rámci lží s nimi, umožní mu má výpověď si neustále upravovat příběh. To se nakonec postupně dělo, a to, kde se jeho výpovědi zjevně rozcházely s realitou a výpověďmi dalších, o to se nikdo nezajímal, že to není podstatné. Nechápu, co je nepodstatné na tom, že Andres, na kterého výpovědi vše stojí, lže. Je to nepodstatné pokud se to hodí. Stejně je to prý, pokud jde o lži Andrese v případu Metropolitního spořitelního družstva, kde je Andres klíčovým svědkem a zároveň i obžalovaným.

*    Pokud se kdokoli z mých přátel uváděných pod anonymizovaným jménem pozná, a dá mi svolení se zveřejněním jeho skutečného jména, uvedeme v tomto článku „Co se skutečně stalo" a dalších článcích na této webové adrese jeho skutečné jméno.

Rozbor případu