OBĚTI ČESKÉ JUSTICENahlížení do spisu

Když jsem 12. 7. dorazil do místnosti, kde mělo probíhat nahlížení do spisu, čekal zde na mě policista Husák se svou kolegyní. Bezprostředně po mém příchodu měli oba policisté potřebu se obhajovat a reagovat na „Můj deník 1,“ konkrétně na podstrčený papír, tedy přesněji řečeno pokus o podstrčený papír, který uvádím v podstrčených papírech v bodě šest. Elitní policista Husák hovoří: „Ten papír jste mohl klidně podepsat, nic špatného, jak si myslíte, tam nebylo.“ Reaguji: „Tak když tam nic špatného nebylo, jak tvrdíte, tak proč mi ten dozorce nedovolil ten papír odnést advokátovi?“ A celou situaci jsem totožně vylíčil, jak popisuji v Mém deníku 1 v kapitole Podstrčené papíry“). Reagoval se slovy: „To byl jen takový projev moci, ale samozřejmě Vám to měl dovolit.“ Já na to říkám: „Dobře, tak mi povězte, proč jste mému advokátovi nedovolil nahlédnout do spisu dříve než 12.7.?“ Odpovídá: „No, já jsem mu to povolil už dříve, ale on na to zapomněl, tak jsem mu to teď nepovolil.“ V duchu jsem si říkal: „Aha, tak policista Husák to myslel výchovně vůči mému advokátovi. Předtím, když zapomněl, tak mu to nedovolil teď a jako udělení lekce a potrestání mu to zakázal.“ To jsem nevěděl, že policie má v rámci svého povolání někoho vychovávat. Já už jsem to dále nekomentoval a on pokračuje ve své obhajobě a říká: „A žádné odposlechy tam nejsou, Vám jsme na celu žádný nenamontovali.“ Já říkám: „To je jasné, že tam žádné nejsou, protože by to akorát dokazovalo to, co popisuji v OSTATNÍCH SPOLUVĚZNÍCH.“ Pokračuje: „Vy asi trpíte nějakou utkvělou představou, že po Vás policie jde.“

            To je tedy zvláštní, když po mě policie nejde, a i přes mé vzorné chování z věznice (které však bylo narychlo změněno, aby bylo vyvrácené moje tvrzení o spoluvězni provokatérovi) mi jsou stále nasazována pouta s doprovodnými otázkami typu: „Proč ty pouta máte, to jste zase nebezpečný, to jste se ještě nehodil do klidu, když máte ty pouta?“ Jako by se neustále snažili o pořízení nahrávky, jak výše uvádím. Nedávno jsem byl odveden na vycházku velitelem s číslem 246 67. Tento velitel mi chtěl nechat pouta i na vycházku. To už mě opravdu rozčílilo. A říkám mu: „To, že mě jako blbečka všude vodíte v poutech, to zvládnu, ale jestli mi ty pouta necháte i na vycházku, tak to napíšu a vložím do spisu.“ On se zarazil a říká: „No vy to máte napsané v papírech, no tak já se půjdu podívat nahoru a za chvíli se vrátím, když to tam nebude tak Vám je sundám.“ Jsem si zcela jistý, že v žádných papírech to napsané nemám, že mi policisté mají dávat pouta i na vycházku, to se stalo poprvé. Celá ta kauza je jen trest, který trvá už od Brna, za to, že jsem si dovolil tady napsat, co se mi stalo. Snažil se mi ještě něco vysvětlovat, ale já už ho neposlouchal a říkám mu: „Jak chcete.“ Poté jsem odkráčel na lavičku. On se šel poradit se svým nadřízeným a za sedm minut se vrátil a pouta mi začal sundávat a dále hrál takového hodného a říká: „No, abyste věděl, já jediný jsem se šel podívat nahoru.“ Neposlouchal jsem a odešel jsem se opalovat. Od této chvíle musím říct, že se ke mně začali všichni chovat slušně. Dokonce mi začali říkat pane Brůček. Připadal jsem si jako v nějakém rezortu, a ne ve vězení. To trvalo čtyři dny a pátý den to opět začalo. Tedy hlavně velitel s číslem 27105. Ten se v tom vyžíval. Jamile jsem byl veden v poutech na vycházku, častoval mě těmito pokyny: čelem ke zdi u cely, čelem ke zdi u výtahu, čelem ke zdi u dveří na vycházkový dvůr atd. Takoví velitelé nejsou samozřejmě všichni. Nedávno mě jeden velitel vedl z vycházky a kroutil nad těmi pouty hlavou a říkal: „Dejte si ruce k sobě a přehoďte přes ně deku, co máte. Ať na kamerách nejde vidět, že nejste spoutaný.“ Bylo vidět, že je to dobrý člověk a nesouhlasí s tím, co mi tady dělají.

            Samozřejmě formou trestu za „Můj deník 1“ bylo mimo jiné i to, že mě nechali samotného na cele. Ale potom, co jsem své přítelkyni říkal, že jsem se naučil být sám, mám alespoň tak klid a také díky tomu, že mě předtím nechali samotného, tak jsem měl alespoň možnost napsat „Můj deník 1.“ Tak mi druhý den na celu dali profesionálního vězně Pavla Studeného. To je jeden z těch spoluvězňů, co uvádím v kapitole „Spoluvězni“ v mém deníku 1.

            Zapomněl jsem uvést v dopise pro advokáta, že to pondělí 4. 7. jsem do skladu odevzdal své osobní jídlo, které jsem si nakupoval v kantýně a dostal balíkem od rodiny. Počítal jsem, že i to jídlo nastříkali nějakým uspávadlem, a tak jsem ho raději těch sedm dní nejedl. Po těch sedmi dnech, kdy jsem konečně odevzdal DOPIS ADVOKÁTOVI, jsem si udělal müsli s mlékem, které bylo zakoupeno v kantýně, zhruba po 30 minutách jsem usnul. Mé podezření se potvrdilo. Samozřejmě Palát se to snažil maskovat, že jsem byl, po té hladovce hodně unavený a proto jsem usnul. Já věděl své. To müsli jsem chtěl dát advokátovi, ať ho donese do laboratoře, jako důkaz toho, že mě chtěli uspat. Můj advokát řekl, že je to nesmysl, protože policie by řekla, že jsme to tam nastříkali my. Tak jsem to müsli chtěl vyhodit a najednou mě napadlo, když už mám na cele profesionálního vězně, tak proč mu nedat ochutnat „vlastní medicíny.“ Vím, že by měl člověk odpouštět, jak káže Ježíš Kristus v Novém zákoně, ale já už toho měl dost. Osm měsíců šikany, osm měsíců jejich metod, osm měsíců pout. Ve Starém zákoně se píše: „Oko za oko, zub za zub.“ V tomto případě: „Uspání za uspání.“ Pro tuto malou pomstu jsem využil rčení, jež je hojně, zde využíváno: „Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají.“ Také jsem chtěl vyloučit Palátovu nesmyslnou teorii. Příjemným hlasem a kamarádsky (jak to dělají oni) říkám: „Nechceš trochu müsli, já ho mám hodně, tak ti ho trochu dám.“ On odpovídá: „Jo, to budeš hodnej, děkuju.“ A už jsem měl „ptáčka v hrsti.“ Müsli jsem připravil, zalil mlékem a povídám: „Dobrou chuť.“ Musím však před ním smeknout klobouk, protože po třiceti minutách mu došlo, co se stalo. Sednul si před televizi a začal hýbat prsty, aby se udržel vzhůru. Po jedné hodině už vůbec nemluvil a už vůbec nehýbal prsty. A já mu říkám: „Co ti je, jsi nějaký unavený?“ On se to snažil maskovat a říká: „No víš, já jsem nějaký nervózní z té zítřejší eskorty, jak na ni pořád myslím, tak jsem z toho ospalej.“ Já jsem se jen usmíval. Po hodině a půl už to nevydržel a šel si lehnout. Byl tak ospalý, že nemohl ani vylézt po žebříku na postel. Já ho nenápadně zezadu jistil, aby nespadl a neudělal si něco. Sotva si lehnul, tak usnul. Tím jsem si potvrdil, že v müsli byla uspávací látka. Je to zajímavé, protože když se člověk snaží s ní bojovat, tak je to horší a horší.

            Druhý den odjel na eskortu a den na to mi dali na celu dalšího profesionálního vězně Lojzu Burata. Sotva co přišel na celu, tak říká: „Tak kolik si dostal?“ A začal hrát svoji roli, že je ve vězení poprvé. Začal se mě neustále ptát, jak to tady funguje. Vydržel jsem to asi šest hodin a pak mi došla trpělivost a říkám mu: „Hele ujasníme si něco hned, já vím, že je to tvoje práce, každý se musíme nějak živit, ale přestaň na mě hrát, že si ve vězení poprvé a dělat ze mě blba, to totiž opravdu nesnáším. Rozumíme si?“ On tohle vůbec nečekal a odpovídá: „Jo dobře.“ a šel si lehnout. Druhý den mu asi došlo, že tohle dělat neměl a hrál svou roli dál. Já už jsem s ním vůbec nemluvil.

            Ale zpátky k elitnímu policistovi Husákovi. Poté dorazil můj advokát doktor Keprle a říkám mu, že jsme se bavili o tom papíře, že tady pan Husák říká, že byl v pořádku. Advokát se jen pousmál. Nedalo mi to a elitnímu policistovi Husákovi říkám: „Jako policista byste měl vědět, že když se někdo sám od sebe má potřebu obhajovat, tak to vždy není zcela v pořádku.“ On se očividně zarazil a říká: „No, vy jste s tím začal.“ A já s úsměvem odpovídám: „Ne, to vy jste s tím přece začal.“ On nevěděl, co má říci a podíval se na mého advokáta. Můj advokát viděl, že je elitní policista Husák v koncích a situaci uklidnil a řekl: „No tak už to nebudeme řešit,“ na to hned elitní policista Husák říká: „No už to nebudeme řešit.“ Já jsem s tím také souhlasil a s úsměvem jsem se na něj díval. Je zajímavé, že elitní policista, jako je policista Husák, který dennodenně vyslýchá tzv. lumpy, kteří nemají čisté svědomí, se na chvíli ocitne v jejich kůži a začne se chovat totožně jako oni.

            Poté jsme se s advokátem dozvěděli, že policie odmítla vyslechnout čtyři kolegy pana Andrese, kteří s ním sloužili v armádě a byli s ním rovněž na misi v Afghánistánu. Tento výslech byl navržen doktorem Aringlem. Zaslechl jsem, že pan Andres na misi v Afghánistánu udělal nějaký závažný problém, po kterém ho musela armáda České republiky vyhodit. Tito čtyři svědci by nám mohli říci, co je pan Andres za člověka a také objasnit, čeho se pan Andres dopustil tak závažného, že ho armáda České republiky musela vyloučit ze svých řad. Buď toto policie zanedbala či to bylo uděláno účelově.

            Dříve než můj advokát dočetl spis, tak jsem požádal elitního policistu Husáka o můj psychologický posudek. Nevím, ale má intuice mi říkala, že byl schválně upraven. Bohužel jsem se nespletl. Když jsem četl, co ze mě udělali za zrůdu, tak se mi z toho nejdříve chtělo brečet. Hned jsem si vzpomněl na svou maminku, která mě celý život vedla k tomu, abych byl dobrý člověk. Pomyslel jsem si, co to pro ni bude, až tyto lži budou říkat v televizi. Byl to hrozný pocit, ale našel jsem v sobě sílu a říkám elitnímu policistovi Husákovi: „Takže vy jste mi schválně upravili psychologický posudek, abych vypadal jako zrůda?“ On mi odpovídá: „My? To napsal psycholog, a ten si za tím bude stát.“ A já mu říkám: „Zavolám k výslechu dvacet svých dobrých kamarádů, lidí, co mě dobře znají, všichni do jednoho řeknou, že tohle není pravda, že je to čistá lež.“ On už raději nic neříkal. Kdybych měl sám sebe popsat, tak bych o sobě řekl, že jsem dobrý člověk, který je empatický, dokáže se vcítit do ostatních lidí. Pomáhá svým kamarádům. Má potřebu se o někoho starat. Dodržuje své pevné zásady, ze kterých neustupuje, je na sebe přísný a vždy drží slovo. S advokátem jsme navrhli na výslech sedm mých nejbližších přátel, lidi, kteří mě dobře znají. S většinou jsem vyrůstal od mala. Takoví lidé by o mě hovořili totožně, jako jsem se teď sám popsal. To policie samozřejmě moc dobře věděla, a tak výslechy těchto lidí zamítla. Dále jsme navrhli na výslech mého kamaráda Láďu Hubnera, který by mohl dosvědčit, že pan Andres za tu loupež, za kterou je momentálně ve vězení, chtěl nejprve obvinit jeho tátu. Všem svým komplicům, kteří se na této loupeži podíleli s ním, napovídal, že mu to dohodil právě on, otec mého kamaráda Hubnera. Policie i tento výslech zamítla. Připadá mi zvláštní, že toto policie neudělala a ještě zamítla. Stejně jako v mém případě všichni lidé, kterým se pan Andres tímto ohavným činem pochlubil, byli ti samí lidé, co se podíleli na té loupeži, za kterou jsou teď všichni ve vězení. Všichni věřili této nehorázné lži, stejně jako věřili, že jim loupež dohodil otec mého kamaráda. Zcela evidentní je paralela těchto dvou případů. Otec mého kamaráda mně i sám říkal, že kvůli této Andresovi lži má s tímto přepadeným člověkem nyní problémy, protože dokonce i tento přepadený člověk Andresově lži uvěřil. Hubner senior se totiž s tímto člověkem zná, mají firmy, které jsou polohou kousek od sebe.

Hlavně, že trpím utkvělou představou, že po mě policie jde, jak mi tvrdí elitní policista Husák.

            Ještě chci uvést, že situace ve vazební věznici se zase trochu uklidnila. Je to hlavně díky tomu, že jsem jednomu veliteli vylíčil, že to, co mi dělají (pouta, čelem ke zdi atd.) mi dává sílu pokračovat v tom, co dělám, ve psaní „Mého deníku“. Čím více mi budou dělat nesnáze, tím budu mít více síly!!! Oni totiž nevědí, co si se mnou počít. Doteď byli zvyklí, že když se nějaký vězeň pokusil jen o náznak obrany, tak pomocí těchto metod byl „zašlapán do země“ a raději vždy ustoupil. Já jsem jiný člověk. Mamča mě vychovávala, abych se vždy choval ke všem s respektem a s úctou, ale taky mě vychovávala tak, že když mi někdo ubližuje, šikanuje a provádí na mě bezpráví, abych byl silný a bránil se. Také chci uvést, že můj spoluvězeň (profesionální vězeň) mi začal říkat tuhle větu: „Tím malováním zabíjíš čas, viď?“ Já mu na ni dvakrát odpověděl: „Jo, alespoň zabíjím čas.“ Ale on s touto větou nepřestával a říkal ji dál. Dokonce mi ji začal říkat jeden vězeň přes okno, který je vedle na cele. Asi chtějí, abych tuhle větu, co říkám, řekl bez „alespoň“ a „čas“ nebo chtějí těchto vět co nejvíce, aby je mohli sestříhat. Také chci uvést, že jsem byl dva dny na cele s Ludvíkem Zemanem, vůbec jsem se s ním nebavil, až na jednu situaci v televizi, kterou jsme společně viděli a zasmáli jsme se jí. Na ničem jsme se nedomlouvali, nevyměnili jsme si adresy a ani nevěděl moje příjmení. I přesto mi asi za dva měsíce napsal dopis, ve kterém mi nabízí pomoc, zahrnující pronajmutí mého auta a že bude mou přítelkyni vozit na návštěvy a pomáhat mé rodině. To, že chci své auto pronajmout, jsem mu vůbec nesděloval. Toto vše podporoval také další můj spoluvězeň, který mi o Ludvíkovi Zemanovi říkal, že je to hodný člověk. Tohle beru jako velkou drzost ze strany policie se za každou cenu infiltrovat do mé rodiny!

ÚOOZ si říkají „protimafiánský útvar“ ale sami svými postupy, metodami dostávají významu slova mafiáni!!!

<
>


Další článek >>