Obviněný Foubík

Když jsem jel na první vazební soud, tak jsem v Jiřicích potkal obviněného Foubíka. Už v Jiřicích se semnou snažil navazovat oční kontakt. Jakmile jsem dorazil na Ruzyň, tak při vyndávání mého vaku z autobusu ke mně přistoupil a začal: „To jsme šlápli do pořádného hovna co?“ Na to jsem nereagoval. Protože žádné my není. A pokračoval: „Zestárnul si Petře.“ „To bude asi tím stresem,“ odpověděl jsem. Pak jsme se seřadili do dvoustupu před vstupem do budovy a on zase pokračoval: „Jsme pěkně v prdeli“. Já mu říkám: „Já jsem to neuděl, on si to vymyslel. Na to on pohotově odpovídá: „No, ale můj právník říká, že nám nebudou věřit.“ Zase označení my. To už mi bylo divné, o co se snaží a pokračoval: „Andres dostane spolupracujícího obviněného, říkal právník.“ To už mi bylo jasné, že se domluvil s policií, aby mě do toho nějak namočil. (Foubíka jsem v životě neviděl až poprvé u soudu do vzetí do vazby). Změnil jsem téma a zeptal se ho: „Co dcera?“ (tu zmiňoval u soudu při vzetí do vazby). Pak jsem si všiml, že vedle něj stojí jako kamenný nějaký vězeň, který dělá, jako, že vůbec neposlouchá náš rozhovor a pořizuje nahrávku. Když jsem přestal reagovat, tak nás odvedli dovnitř.

Když nás vezli z Ruzyně po soudu zase zpět do Jiřic, tak velitel do mé kobky (místo, kde se čeká na eskortu) dovedl vězně Lebedě. Ten ze začátku vyprávěl, co udělal a pak se ptal mě. Já mu řekl svoje obvinění a to jsem neměl dělat. Začal se vyptávat a já mu odvětil, že se o tom s ním nebudu bavit. On se zase opět začal semnou bavit, jako bych to udělal. Začal mi říkat moji buducnost: „Čeká tě deset let ve Valdicích a poté tě teprve dají do menší ostrahy, o všechno přijdeš, zůstane ti jenom máma, táta a ségra (jak mohl vědět, že mám ségru). Takhle to pokračovalo ještě hodinu. Já jsem na něj pak už nereagoval.

Potom nás odvedli do dvoustupu na čtení jmen do eskorty. Když přečetli mé jméno a hned poté Foubíkovo, tak velitel oznámil: „Tihle dva nesmí k sobě“ a odvedli nás k autobusu. V tom autobuse si sedl „náhodou“ vedle Foubíka vězeň Lebeď, co se mnou byl na kobce. V Jiřicích jsem si vyndal svůj vak a zařadil se do dvoustupu před budovu. Zezadu ke mně přistoupil vězeň Lebeď a říká: „Ten Foubík ti vzkazuje, ať nevypovídáš, že je to pro tebe nejlepší“ a já mu odpověděl: „Co to zkoušíš, já toho člověka vůbec neznám!“ a odešel jsem od něj. Ve frontě na odevzdání vaku ke mně přistoupil Foubík a říká: „Já ti zase napíšu přes právníka, Petře.“ Já mu odpovídám: „Co to na mě zkoušíš, proč by si mi psal přes právníka?“ A šel jsem se zařadit k dvojstupu do rozmístění do cel. Když přečetli mé jméno, tak jsem procházel kolem Foubíka. Nedokázal jsem se na něj ani podívat, jak se mi protivil, ale přece mi to nedalo a na okamžik jsem se podíval. Na jeho oči nikdy nezapomenu. Říká se, že oči, jsou bránou do duše člověka. Jeho oči byly plné velkého neštěstí, ale jeho duše říkala: „Udělám cokoliv, co po mě policie bude chtít, klidně tě do toho namočím a nebudu mít žádné výčitky. Hlavně abych dostal status spolupracující obviněný.“  Poté jsem šel do čekající místnosti, kde na mě čekal vězeň Lebeď, který pokračoval v tom samém jako na Ruzyni.