Tresty za pravdu

1. Už od Brna jsou mi nasazována pouta. Jeden čas dokonce i u advokáta a několikrát mi je chtěli nechat i na vycházce. Pouta mi v Litoměřicích dávají doteď, vždy když opustím celu. V jiných věznicích mi je nedávají.

2. Párkrát mi dali do jídla projímadlo a já pak strávil 2 hodiny na záchodě s křečemi v břiše. Jednou mi ho dali před návštěvou advokáta. Nechali ho čekat a odvedli mě za ním až po večeři. Ještě mi jeden velitel říkal předtím, než mě odvedli za advokátem, abych si skočil na záchod, aby se mi u advokáta pak nechtělo. Říkal jsem si jak je hodnej, ale asi za 15 minut u advokáta mi došlo, proč mi to říkal. 30 minut jsem čekal, než mě vyzvedli a odvedli na celu. Seděl jsem tam v křečích jako blbec. To se stalo ještě v Brně. Velitelé se usmívali na sebe, když mě vedli na celu!

3. Jeden velitel ve Vazební věznici Litoměřice mi říkal, že někteří jeho kolegové mi plivou do jídla.

4. Ještě po návratu z psychiatrie z Brna mně nutili brát 5 - 6 měsíců prášky Prothazin a Medorisper. Vždy jsem musel zapít a ukázat jazyk a pusu. Měli z toho srandu. Párkrát jsem slyšel, jak se za dveřmi chichotají. Já v té době ještě nechtěl problémy a prášky jsem jako blbec bral. Jako důkaz jsem si nechal recept + obal od prášků, na kterém je napsáno „večer pod dohledem“. Advokát to má u sebe. Na receptu není razítko a podpis! Divný.

5. Nastrčili mi na celu vězně provokatéra. Měl mě vyprovokovat k jeho napadení. Ale to spíš bylo k vytvoření mozaiky špatného člověka. Toto popisuji ve svém deníku.

6. Každodenní prohlídky cely, takzvané technické. Velitelé, co mi celu prohlížejí, už nad tím kroutí hlavou, ale musí poslouchat rozkazy. Tyto každodenní prohlídky cely mám jen ve vazební věznici v Litoměřicích

7. Teď jsem si chtěl zakoupit u doktora nějaké vitamíny, což se běžně dělá. Tady člověk dostává jen omáčku s knedlíkem, rýží, brambory atd., maso skoro žádné. K večeří paštika, pochoutkový salát apod. Člověk zde nemá žádné potřebné živiny, a už vůbec vitamíny z jídla. A tak se vězňům zhoršuje zdraví, vypadávají jim zuby. A to rozhodně nechci. Pětkrát jsem si napsal žádanku k doktorovi s tím, že bych si rád koupil vitamíny a nedostal jsem žádnou odpověď. Tak jsem poprosil jednoho dobrého velitele, zda by mi s tím nepomohl, jelikož je to slušný člověk. Šel zjistit, co se děje. Po nějaké době přišla sestřička a říká: „Paní doktorka vám vzkazuje, že vám nic nepředepisovat nebude.“ Řekla to hodně arogantně. Na to odpovídám: „A mohu vědět proč, vždyť na to mám právo.“ Sestra opět arogantně říká: „My tady řešíme jen akutní a vážné případy“ a už zavírala bufet a chtěla odcházet. Na to říkám: „To nemyslíte vážně, a kde si mám jako ty vitamíny koupit?“ Ona opět arogantně: „Kupte si je třeba v kantýně, tam nějaké mají,“ zavřela bufet a odešla. Nevěřil jsem vlastním uším, co mi řekla a jak se zachovala. V kantýně je občas pouze rozpustný multivitamín, a občas ( málo kdy) vápník a hořčík, ale ten je při této stravě k ničemu. Tak tomu slušnému veliteli říkám, co to má znamenat, že vím, že pokud si zde člověk udělá zdravotní účet, může si koupit vitamínů, kolik bude chtít. Odpověděl, že mám pravdu a že zajde kvůli mně se s někým domluvit. Za chvilku se vrátil a s pokrčenými rameny mi říká: „Já s tím nic neudělám, prý to záleží na doktorovi.“ Poděkoval jsem mu za ochotu a on odešel. Takže oni ze mne udělají blázna atd., pošlou mě do Brna, já si dovolím se bránit, a za to se mi teď budou mstít a budou mi odpírat lékařskou péči? Pane Bože, doufám, že se mi tady nic nestane a nebudu potřebovat lékařskou péči, protože já ji zde rozhodně nedostanu. Určitě mi řeknou, ať si je koupím v kantýně.

9. Nemoc. Tak samozřejmě, jako kdybych to tušil, že když mi něco opravdu bude, lékařské péče se nedočkám a budu si muset poradit sám. S těmi vitamíny to bylo takové varování. V pátek se mi udělalo hrozně špatně a už bylo odpoledne, doktorka tam už nebyla, tak jsem to musel vydržet do pondělí. Měl jsem horečky a strašně mě bolela hlava, že jsem celý víkend nemohl spát a ani jsem nic nejedl. Jazyk jsem měl celý bílý. Prostě klasická angína, která se léčí antibiotiky. Tedy v normálním světě, tady ne. Nemusím ani psát, kdyby mi paní doktorka poskytla potřebné vitamíny, o které jsem si asi před dvěma měsíci žádal, tak bych se tomu nejspíše vyhnul, ale teď to nemá cenu řešit. Takže jsem čekal do pondělí, napsal jsem se na lékařské vyšetření a napsal jsem, že mi je opravdu zle, že jsem dva dny nic nejedl ani nespal. Že mám horečku, bolí mě hlava atd. Zdůraznil jsem, že je to akutní, zda by mě nevzali co nejdříve. Ještě jsem ráno poprosil jednoho dobrého velitele, jestli by mě ráno nevzali přednostně a on mi odpověděl: „To bohužel nezáleží na mě, ale na paní doktorce.“ Jakmile mi tohle odpověděl, hned mi bylo jasné, že mě přednostně nevezme. Někdy po obědě se otevřely dveře a jeden velitel, co to dostal na starost, se mě ptá: „Co ti je?“ Já jsem mu zopakoval to, co jsem napsal na lísteček. Nemusel jsem mu ani říkat, že mi bylo špatně, to na mě bylo vidět. On se začal pousmívat a začal říkat, že paní doktorka je celý týden nemocná a že sestřičky bez ní nic dělat nemůžou a tím pádem si musím poradit sám. Mě to bylo jasné, že jsou to jen jejich naschvály. Tak jim říkám, ať mě tady alespoň přeměří a dají mi tady nějaký paralen a ty „blbý“ vitamíny, ať to tady alespoň nějak zvládnu. On mi řekl, že to tedy zkusí, ale že neví, pousmál se a odešel. Mě už bylo jasné, že se neukáže a taky jsem měl pravdu. Potit se a pít horkou vodu, kterou tady dvakrát denně nosí, bylo to jediné, co jsem mohl dělat. V noci jsem zase nespal kvůli té bolesti hlavy a druhý den jsem se začal vztekat, že toho tady už mám dost, že to je neposkytnutí lékařské péče a budu si na to stěžovat. Klidně by mne tu nechali chcípnout! Tak jsem se vztekal celý den, až si pro mě někdo odpoledne přišel a odvedli mě za sestřičkami, ty se se mnou začaly bavit jako s blbečkem stylem: „Vy jste jen nachlazen, viďte, pane Brůček? Co Vám je pane Brůček?“ Jedna z nich vytáhla nějaký teploměr, co se namíří laserem na čelo a změřila mi teplotu. „Máte jen 36,8 °C, teplotu nemáte pane Brůček, nebojte.“ Uculovaly se u toho, to už jsem nevydržel a vyletěl jsem. „Máte normální teploměr?“ „To nemáme,“ odpověděla. Já pokračoval: „Je možné, že po čtyřech dnech, co se potím a piju horkou vodu, to jediné jsem tady od Vás dostal, se mi teplota snížila, to je logické, když jste mne sem přivedli až po 4 dnech. Ale to nic nemění na věci, že je mě špatně, 3 noci jsem nespal.“ Říkám: „Tak mi dejte aspoň paralen a vitamíny, ať se tady vzájemně nezdržujeme a můžete mě zpátky odvést na celu.“ Sestřičky říkají: „No my tady bez paní doktorky nic nemůžeme dávat. Jedna sestřička na mě: „Takže vy odmítáte lékařské ošetření? “ Sakra, jaké lékařské vyšetření?“ To, že mi změří teplotu a řeknou, že mi nedají žádné léky? Znovu jim opakuji, ať mi dají alespoň ten paralen nebo ty vitamíny. Na to mi jedna sestřička říká: „Proč si ty vitamíny nekoupíte v kantýně, paní doktorka tohle nedělá.“ Já jí odpovídám: „V kantýně nic nemají, jen občas a advokát mi říkal, že mám právo si otevřít zdravotní účet, tak mi nelžete.“. Ona na to reaguje: „To paní doktorka dělá jen výjimečně.“ Takže nejdříve to paní doktorka nedělá a pak to dělá jen vyjimečně? Měl jsem toho plné zuby. Takže paní doktorka je týden pryč a zde skončila pomoc pacientům? Byl jsem vážně vytočený, dokonce jsem zvedl i hlas a řekl, že si budu stěžovat. Jedna ze sester se podívala na velitele, co mne přivedl. Očekávala, že mne umravní, ale ti jen přihlíželi, věděli, že mám pravdu. Když viděla, že nebudou zasahovat, okřikla mě: „Uklidněte se!“ něco na mě zapištěla, já jsem se už postavil a řekl velitelům, že jdeme. Při odchodu jsem zopakoval, že si budu stěžovat, co jsou zač, a ještě ze mne dělají blázna, celou dobu jsem byl v poutech. Prášky jsem nedostal žádné, ale za dva dny přišla psycholožka, jestli jsem v pohodě a nemám sebepoškozující myšlenky. To je ústav tady tedy, všechna čest! Bůh ví, co s tím teploměrem bylo, protože mě bylo špatně ještě další 4 dny a potil jsem se.

Samozřejmě zdravotní účet mám založený již 5 měsíců a mám na něm 3000 Kč, ale nemohu si nic koupit.

10. Volné aktivity, které věznice vězňům nabízí na odreagování, pro mne neexistují. Na ping pongu a kulturce jsem byl pouze jednou, a to hned na začátku, ještě před mou stížností na policii v cele a mém odjezdu do Brna. Od mého návratu mě tam neberou, a tím pádem jsem 24 hodin na cele. Dokonce přišli schválně na velkou celu, kde jsem byl já se třemi profesionálními vězni a vzali na ping pong jen je a řekli, že mě nemůžou a uculovali se u toho. Když jsem se na to ptal dvou normálních velitelů, proč mne neberou a zda to mají z vedení zakázané, tak mi odpověděli: „Nikdo z nás si to na triko nevezme, aby vás tam vzal.“ Při té větě se očima dívali nahoru, jako že to rozhodnul ředitel věznice. Když nad tím tak přemýšlím, tak tohle je opravdu práce pro zakomplexované lidi, úplně vidím ten inzerát v novinách „Máte životní komplex? Chcete si dokazovat svoji moc na bezbranných lidech, kteří vám to nemohou vrátit? Máte rádi šikanu? Pokud jste si na všechny otázky odpověděli ano, tak se dejte k nám. Vězeňská služba je práce pro vás. Samozřejmě nejsou všichni stejní, je tu pár slušných velitelů, díky Bohu.

Kdyby se tito slušní velitelé zbavili mlčenlivosti a mohli otevřeně mluvit, co museli dělat na rozkaz vedení věznice a policie, tak by normální lidi nechápali, co se ještě v dnešní době děje!!!

Teď nedávno pro mě přišel nějaký chlap v civilu jestli nechci na kulturku, že má možnost mě tam vzít. To se stalo teď po 13 měsících, co mě nikam nebrali. Bylo mi jasné, že to je nějaká jejich levárna a nikam jsem nešel.

11. Policie a vězeňská služba mi naschvál narušuje korespondenci s mojí přítelkyní a kamarády. Spousta dopisů, co mi přítelkyně poslala, mi vůbec nepřišla a naopak. I přesto, že mi píše skoro každý den, tak mi třeba 14 dní nedorazí ani jeden dopis. Tím se nám snaží narušit náš vztah a psychicky mě mučit, jestli je přítelkyně v pořádku. I dopisy pro kamarády, které píši, občas nedorazí. Na návštěvě nebo přes přítelkyni se mě pak ptají, proč jsem jim neodepsal a já přitom čekám až mi odepíší oni. Tohle opravdu může nařídit jen zakomplexovaný člověk.